Den, který bych si nemusela zopakovat (128.)

V noci bylo rušno. Holky mi rozkouskovaly spaní asi na 5x. Míra naštěstí nic v noci nevnímal a mohl mě tak nechat dopoledne trochu dospat. Moc to nešlo. I přes špunty do uší byl slyšet neustálý jekot a dohady. Vzdávám to. "Co se to tu děje?"..sonduji. Ale žádná odpověď. Majda divně polyká sliny. Andulka nevydrží chvíli na místě. Venku se právě rozpršelo. Nechce se mi moc vzpomínat na všechny ty delikty, ale měla jsem pocit jakobychom den prožili v neustálém křiku. Stres se násobil i tím, že bylo skoro nemožné něco pořádného podniknout. Odpoledne jsme se snažili připevnit okenní konzoli. A jak to v panelovém domě chodí..to co by člověk považoval za práci na hodinu i méně, je nakonec předmětem dvoudenního procesu. Při vrtání druhé díry se vrtačka jaksi "propadla". Zjistili jsme, že tu máme v panelu nemalou dutinku. Vycpala jsem jí trochu už v zoufalství samotvrdnoucí keramickou hmotou. Uvidíme zítra, jestli se podaří přišroubovat bezpečně i druhá úchytka. Večer byl klidnější, že by došla šťáva :D. Mně teda určitě. Nic naplat..musím se vrhnout na vaření-rajskou, protože zítra dopoledne jdeme znovu s Andulkou do Sedmikrásky, takže nebude moc času.