Šťastný shon

Moje dny často končí v pozdních večerních hodinách. Zdaleka nepřipomínají minulý rok, kdy jsem ještě měla sílu psát. Někdy jen tiše sedím u svíčky s čajem nebo kávou a užívám si to fyzické a mentální flákání. Nejsem vyčerpaná...jen padám únavou :). Matěj se budí v noci často. Chvílemi si ráno nejsem jistá, jestli jsem netrávila noc na žebříku našeho patra. Není to ale všechno co žiju, to bych lhala. Je hodně věcí, které mě těší. Jedna z nich je školka. Anni je v ní šťastná a ráda se do ní vrací. Narostly jí tak trochu křídla. Dobře se mi jedná i se vším personálem, a když jsem s paní učitelkou řešila některé Andulčiny reakce, kterých se doma občas dočkám, zjistila jsem, že jí mají přečtenou víc než bych po týdnu docházky čekala...prostě to s ní umí. Magdalénku jsme museli trochu podchytit. Začala být plačtivější. Nakonec z ní vypadlo, že je smutná kvůli Aničciným "odchodům". Chtělo to tedy nějaké ty výhody za ztrátu parťáka.

Snažíme se pořád pokořit zahrádku. Posunulo se pár drobností, ze kterých máme radost. Jinak klasika, holky źahradničí po svém...my čistíme hlavu sekáním trávy.

Zásadní zlom v našem šátkování..prodala jsem kočárek! Bylo to docela vnitřní drama :), ale rozhodnutí zpětně nelituji. Potřeba vybavit se na podzimní/zimní období nárůstala a já začala upouštět korunky tu za kuklu merino, tu za návleky, zateplovací kapsu MaM..atd.. Kočárek se mezitím plnil nevyžehleným prádlem. Usoudila jsem, že ponechat ho jen z "pocitu jistoty" je nesmysl. Na zimu nám dorazilo ještě jedno delší Leo..vysněné Cafééé.

Majdalenku chytlo výtvarno. Má vlastní sešitek na důležité poznámky :).

Podzimní výlet Český ráj

I letos nás vytáhlo babí léto do přírody. Zabalili jsme jen to nejnutnější.., je to legrační vývoj. Momentálně vyrážíme s polovičními zavazadly než, když jsme měli jen Andulku. Kočárek..postýlku, přebalovací podložku jsem nakonec zahlídla jako postradatelné věci. Do Tatobit se přesouváme po okrskách a s přestávkami na kojení trvá cesta ca 3 hodiny. Je už 6 hodin večer. Při výstupu z auta si nás líně přeměří místní kočka domácí. Zvědaví jsou i tři kloučci našich hostitelů. Všichni vybavení nějakou tou zbrojí ze dřeva si se zájmem prohlíží naše dvě princezny. Z jejich výrazu bylo vidět, že jim ten holčičí svět připadá legrační. Tady už je cítit podzim... pole "hlínou na ruby" a první zlatavé odlesky listí na sebe nedaly dlouho čekat. Kája přihazuje další polínka, aby bylo tepleji. Dřevo tu nepraská zdaleka jenom v kamnech. Zdá se, že tu člověku nemůže nic chybět, ale není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Izolace, závist, sousedská nevraživost, nepochopení..to vše nakonec vyústilo do rozhodnutí "vybudovaný ráj" opustit a vrátit se do Prahy. Přišlo mi to líto, asi by se na mě dalo použít přísloví: Sytý hladovému nevěří :). To proto, že já s naším velkoměstem čas od času vnitřně zápasím. Někdy mě přepadne i panika, jestli mi v paneláku neuniká něco podstatného, co k životu patří. Propojení s přírodou je v našich podmínkách spíš vědomé rozhodnutí něco podniknout.

Podzimní výlety právě k takovému nasávání souvislostí patří. Druhý den po snídani jsme holky s Matějem vytáhli do skalního města u Besedice. Trasa ca 3km, máme slunečno. Procházíme lesem, vyhlídkami ....úzkými skalními uličkami. Máťa coby nejmenší turista, všechno pozoroval z Manduky a ani nepíp :). Anni s Majdou si vyzkoušely první lezecké pokusy. Každá podle svých možností. Padlo i poučení: "Nelez nikam, odkud se sám nedostaneš!!", které bylo vzápětí několikrát porušeno..grr.

 

Nakonec jsme v Tatobitech, díky pozvání přátel, zůstali déle než jsme plánovali. Holky tak mohly poznat Mirkovu tetu a strejdu z hor. A naopak příbuzenstvo nás konečně vidělo kompletní tj. tvčetně nejmladšího člena rodiny.