Den s vůní kávy (8.)

I když mě dnes neminul běžný dopolední maraton s vařením oběda, návštěvou lékaře a krátkou "přepadovkou" našeho přítele pastora :-), mohla jsem se těšit na odpolední výlet s cílem posedět u kávy a zhodnotit zahradnické úsilí jedné milé osůbky. Sešli jsme se tedy nakonec celkem tři...já, Káťa a již zmíněná zahradnice... Laďka. Míra doma mezitím s holkama fandil Čecháčkům proti Kanadě a občas mě prozvonil co a jak. Zahrádka byla noblesní, trávníček jako koberec. Všechno úhledné a dotažené ...včetně terásky. Chvílemi mi problikávali nápady, co by tu po vypuštění tropily ty moje dvě opičky. Začínám se klepat zimou, to jak se do mě opírá studený vítr. Je sice květen, ale počasí mi připomíná spíš podzim. Škoda..káva na terase by byla stylovým zakončením, ale což ..u stolu v kuchyni je taky dobře. Hlavně když je teplo. Laďka vytahuje koláč se šlehačkou. Usadíme se a klábosíme o tom, jak zařídit domov, vychovat děti..puberta versus vzpomínky na tu vlastní, co jsme mohli nového prožít s Bohem. I když jsem přijela domů docela unavená (asi jako každá máma), vnímala jsem jak zase roztahuju křídla a nabírám síly. Někdy stačí tak málo, aby se člověk mohl nadechnout. Doma mě čekalo ještě překvapení v podobě umytého nádobí. To bylo hodně milé!

Velké prádlo (7.)

Dnešní den byl ve znamení pračky a vyřizovaní. Takže nebylo moc času na zábavu a i ten dnešní záznam bude zkrácen. Krom toho se tu na mě hrne kupice nedožehlených restíků a za hlavou běží mistrovství světa v hokeji...v tom se prostě nedá pracovat :-). Přikládám jen pro ilustraci pár foteček:

Sedmý den (6.)

Ráno je trochu šrumec. Oblíknout, umýt ..nasnídat, připravit věci do školičky. Venku je, už jako předešlé dva dny, zataženo. Jen sem a tam prokoukne sluníčko a zamává na nás svými ostrými, hřejivými paprsky. Přicházíme do kostela na shromáždění a hned u dveří nás čeká kamarád Dan. Ahóój..ahój pokřikují na sebe s Andulkou, skačou a přitom se stihnou objímat. Když je po všem, vezmou se za ruce a přidají se ke skupince dětí v kroužku, která "čeká" na požehnání do nedělky. Nesmí to trvat dlouho, děti pak ztrácí trpělivost. Nemůžou se dočkat až "strejda" prohrábne struny a bude se zpívat a tancovat :-). Dočkali se...někteří berou cingrlátka nebo malé praporky. Sama přivírám oči a nechám rozběhnout myšlenky k Bohu. Dnešní slovo (kázání) bylo o štědrosti. Každého hned napadnou peníze, ale nebylo to myšleno právě jen na ně :-). Je tu spousta dalších zdrojů, o které je možné se s blízkými dělit a mnohdy to bývá i těžší než u těch financí: čas, city, zkušenost, zájem... Hezké dopoledne, mohli jsme se zase vidět a pozdravit s tolika přáteli.

Hned po bohoslužbách nasedáme do auta a míříme na oslavu dědečkových narozenin. Kromě prarodičů a praprababičky na nás čeká huso-kachna se zelím a knedlíkem. Mňam! A samozřejmě výborný ovocný dort se spoustou malin, ostružin a jahod. Menu holkám chutná, takže je nemusím přemlouvat s dojídáním. Povídáme si a trochu unaveně se přesuneme do pracovny s ložnicí. Andulka laškuje s dědou v posteli. Majda mezitím jen tak vyšvihne jeden komín z kostek. Jsem překvapená jak zase vyspěla a s jakou zručností kostky skládá na sebe. Od rána je ale taky trochu unavená. Nemohla si totiž dát svojí dopolední chrupku. Nejlepší řešení v tuhle chvíli je: jí pořádně oblíknout a udrncat do bezvědomí. Podaří se mi to po dvouch hodinách ostré chůze (i do kopce). Výsledek, musím říct, nebyl až tak uspokojivý...spala půl hodiny. Ale aspoň jsem měla možnost si vysrsnout v klidu svojí kávu. Byla jsem ráda, že jsme zase všichni takhle pohromadě...

Sobota (5.)

....jako každá jiná, docela obyčejný den. S Andulkou se snažíme naučit psát písmenka. Má v sobě touhu se podepsat jménem, ale zatím neví jak. A...už jí docela jde, s N ale ještě bojuje. Ve chvílích volna si píšu s holkama z foto-diskuse a pročítám manuál pro začátečníky s digitální fotografií. Jsem trochu nervózní...zapínám foťák, přepínám na manuál a zkouším fotit. Konečně si všimnu dozimetru na displeji. Pěkně reaguje a já se můžu pustit do úpravy závěrky. První, druhý snímek..pro někoho možná příšerné obrázky, ale pro mě obrovská radost. Do této doby jsem jen mačkala spoušť a nikdy jsem si nemohla pohrát se světlem. Je vidět jak jsem nezkušená, některé fotky jsou přepálené, některé skoro nejsou vidět :-). Odpoledne ještě jedu "do terénu" s Majdou. Venku to vypadá, že každou chvíli začné bouřka. Objíždíme několik bloků a míjíme panelák :-) mého dětství. Tolik se změnilo...hřiště jsou nová a upravená, dům po rekonstrukci. To je ale náhoda, podívám se pozorněji ...to je Lenka s Jitkou-holky sousedky. Neviděla jsem je společně asi 15 let. Mávám na ně a beru to zkratkou přes trávník. Je to moc fajn setkání. Povídáme si a hihňáme jako za našich mladých let. Mění se jenom témata.

Rainy day (4.)

Na to, že je ráno, se cítím moc odpočatá :-O, a proto rychle běžím zjistit kolik je hodin. Moje tušení se potvrdilo, zaspali jsme. Je 8h ráno, mám tak 20min na to, abych holky a sebe vypravila na cestu do školky. Tentokrát se přesouváme společně a docela se daří...přes všechen spěch se holky nebouří a nezdržují, takže dojedeme jen s malým zpožděním. Renata (p. učitelka) drží připravenou kytaru a ostatní děti už sedí v kroužku. Anička se moc těší... takže jen tak-tak stačím obout přezuvky. Dnes bez loučení ...vůbec mi to nevadí. Musím stejně pádit rychle domů, uložit Majduš a vytřít. Je to tak mimořádná chvíle, kdy za stopou po mopu nebudou hned něčí šlápoty nebo rozmazané jídlo. Pořád prší a prší, a proto odpoledne skotačíme v posteli. Balíme se do peřin jako se balí štrůdl...holky piští a předhánějí se v tom, kdo z peřinového muchlance dřív vyleze. Dojde i na pohádku v televizi a knížky. Chvílemi se zastavíme u okna a pozorujeme louže a dopadající kapky. Tráva a stromy svojí "zeleninou" porážejí šedivou oblohu... přesto mě protne smutek "unavené Marty". Je tu jen krůček k hořkosti a já ho nechci udělat, jestli tě ale Pane budu dál míjet "s hrncem v ruce", udělá ho ona ke mně. Když věci nebudu v Tvé blízkosti měnit já, budou ony měnit mě...večer "si dáme čaj" a budu ráda naslouchat Tvým slovům Ježíši.

Sprostá slova (3.)

Překulím se a mžourám na Majdu, jak pohupuje vystrčenýma nohama z postýlky. Slyším jak říká.."tatatata, žrrrrr, mžžž, dzzzzz..", v okamžiku kdy zjistí, že nespím začne s mama mamama! To je jasný pokyn, abych vstala v co nejkratším intervalu a donesla flašku s mlíčkem. Překonávám všechny duševní a fyzické bariéry...a když se vracím se snídaní, odmění mě čtyřzubým úsměvem. Ještě na chvíli lehnu a pološeptem se modlím..a děkuji. Dneska nás nečeká nic mimořádného. Krom toho je navařeno, nemusím dopoledne nic honit a bude volněji na nějakou tu radost, povídání s Mírou nebo čtení s Andulkou. Nakonec jsme společně patlali modelínu. V jednu chvíli ale dostala Anička chuť vymodelovat snad všechny možné podoby hovínek.. bobků, počůraných a smradlavých bobků. Každý její nový nápad, který vyřkla pořádně nahlas, jí samotnou pobavil až k slzám. Musím dodat, že byla nakažlivá a smáli jsme se nakonec všichni, dóóst hrozný. Majda se mezitím vzbudila z dopoledního spánku a začali jsme s obědem. Nic zvláštního až na to, že se naše batole začíná stravovat samo. Je šikulka. Ale zrovna dneska byly těstoviny s omáčkou...no a to byla pro Máju docela honička, něco tak kluzkého dostat do pusy. Pro jistotu vše vysypala na stoleček, aby měla přehled. Důkladně prohnětla a rozdrobila na menší kusy...a začala s noblesou vybírat jednotlivé kousky.

Odpoledne bylo ve znamení zařizování a drobného nákupu...a nakonec hřiště. Byl to fajn den a kvetly šeříky.

Slzavé údolí (2.)

Tak jako sluníčko vystřídají mráčky, tak i u nás bylo dneska proměnlivo. Ráno jsme s holkama zašla nakoupit pár drobností s myšlenkou, že cestou zpátky si pohrajeme na hřišti před domem. Majda trochu kňourala a nebylo jí po chuti, že bude muset hodit chrupku v šátku. Štípala mě do tváří a olizovala zip na mojí mikině. Ne to nebyl dobrý nápad, jak by řekla Andu, šátek je pro lehká, nemohoucí ..nevidící miminka, ty jseš v něm naposledy..usoudila jsem. Chtěla jsem vypadat jako uvolněná přírodní matka, mezitím jsem měla co dělat, abych dolezla domů, jak mě chytla záda. Bylo mi jasné, že hřiště (alespoň pro dopo.)padá. I kdybych odložila zadní pytel, s "předním pytlem" to stejně dlouho nevydržím. "Je mi to líto kočko, ale hřiště nevyjde", připravuji Anni na zklamání, "je to opravdu všechno moc těžké". Vypadala tak chápavě a ani neprotestovala..šla domů poslušně jak ovečka :-). Majda se nakonec dočkala a "hupsla" s flaškou mlíčka do peřinek.

Už ani nevím kdy se to stalo naposledy tak silně...Andu začala prudce odmlouvat, negovat všechny návrhy a vzápětí je vyžadovat...nemělo to konce, pláč..křik...nesmyslné požadavky. Po určité chvíli volím izolačku, mám pocit, že moje přítomnost nějak rozvíjí její navztekanou fantazii. Bylo to s menšími přestávkami snad hodinu, chvílema jsem zkoušela dělat i legraci (někdy to zafunguje), ale tentokrát měla výdrž. Já, ale díky Bohu taky. Celou svou bytostí se držím jednoduché zprávy, vydrž v klidu a trvej na svém...neuhni, drž..poleví to a bude to prima. Naučíš něco sebe i jí. Podařilo se. Kapitulace vzdoru je vždycky sladká. Tulíme se. Anička oddechuje a cítím, že už je v bezpečí. Mumlá něco o omluvě a nakonec krátce usne. Nedivím se jí.

Odpoledne už jsme zůstali doma. Nebyl čas ani nálada na nějakou akci. Odmyla jsem nádobí, poklidila poházené věci, které se průběžně doplňují. Majda se mezitím upíchla ve svém oblíbeném koutku. Andu si maluje a omalovává. "Co to je?", nakukuju přes rameno. "No přeci Majda!"..."A tohle?"..."To je to jaro mami, co přichází zelenými vrátky do města" (písnička ze školky). Jsem ráda, že je klidněji..a to ještě netuším, že večer dojde k důležitému vyústění včerejší akce, protože našemu tátovi se podaří vytáhnout ten předmět z pračky. Jaké překvapení, nebylo to rajče...ale MRKEV :-O.