Moje noční můra (40.-48.)

...koncem března se mi stále vracela myšlenka na dědovu zahrádku. Vydatně pršelo i svítilo sluníčko. Snažila jsem se ve svých představách dopátrat, jak rychle se asi posouvají centimetry trávy, ostružiní nebo šípkových keřů. Jestli my se vůbec dostaneme k vrátkům? Vyrazili jsme tento týden. Sebou beru i kočárek, jeden nikdy neví :), šátek je samozřejmostí...proviant. Na místě nás pozorovali sousedé. Do tváří jsem jim neviděla, ale nedala bych nic za to, že se na ních objevil údiv. Nás pět se mezitím brodí tou junglí. Holky každou chvíli vypísknou nebo žadoní o poponesení...kosím kočárkem kopřivy i trní. Jsem natěšená, že se snad podaří dát přírodě dostatečně na frak, proto juchám nad každým metrem, kde se dá normálně projít. Z dálky žehnám sekačce, která ....zdá se mi, úplně na takovou spoušť není zvyklá..nevzdávej TO! Matýsek při tom všem usíná v kočárku. Chápu se hrábíí...tvořím malé kupky. Chvílemi odbíhám k srpu. Je neuvěřitelné za jak krátkou dobu se ostružiní podaří přerůst celou zahradu. Prima na tom všem je, že s námi na zahrádku dorazila i igelitka špekáčků. Jen co to bude možné...založíme ohýnek..mno a pomějem se. Práce trvala celé 3 hodiny. Bylo jasné, že se musíme zastavit ještě další den neb bylo třeba dožvejkat ještě pár ostrůvků...zbytek pak do čísta na čisto. Anglický trávníček to nebude...asi nikdy.  

 

Po tom všem se nám podařilo zapomenout na čas ...a sobotu považovat za pátek. Ještě, že nám přátelé z chalupy zavolali, kdy tedy dorazíme.  Rychle balíme..stálo to za to děti si báječně pohrály..celý den venku. Zde naši milí ....jako vzpomínka