Všechno možné (30.-39.)

  

Bylo to rušných 10 dní. Šestinedělí uteklo jako nic..Míra se nám "vrátil" myšlenkami domů. Ukončil tříleté studium úspěšně..dokonce výborně! Měla jsem radost a dmula se, jako by to bylo moje další dítě :-). Oba se silami v koncích jsme trávili společné večery povídáním o tom, co nás v posledním půlroce potkalo.

Konečně se tátovi náruče dočkal i Matěj. Nejenom to...zasvětila jsem ho hned do nejnovějšího domácího trendu, vytvořila mu na břiše kapsu, kde se pěkně ponosil. Je to pořád stejné s naším nošencem. Nic podobného jsem doma neměla. Kdejaká alternativní maminka by byla nadšená...já v tom holt tu krásu musím někdy objevovat. S kočárkem vyrážím už jen v případech, kdy potřebuji přesunout nákup nebo věci na hřiště. Načinčaná postýlka vypadá nezabydleně...kolotoč, který by měl zaujmout jeho rozkoukané oko, ho moc nezajímá. Je spíš rád, když se zahřejem pod mojí peřinou..vnímá můj dech. Víc než hračky ho zajímají moje divný oči (brýle) nebo úsměv s bílou řadou čehosi, co ještě nemá :-O.

Láme moje choutky se odlepit. I když jednou ...už krapet v zoufalství, jsem si dovolila bleskový opušťák. Rychle se loučím mezi dveřmi, chystám se na kopec za domem. Stoupám pomalu. Mokrá tráva mi chladí nohy...je plná trojlístků. Myslím na ně vlastně i tady. Nahoře se můžu zastavit....poslouchám..napínám uši jestli mi Táta něco nepoví, jestli mě nepotěší, jestli se "nedotkne". Šustí jen vítr ...je cítit jemné mrholení. Rozhlížím se, jestli nezahlídnu duhu.. nic. Jen z parku slyším shodou okolností po různu procházející se rodiče, jak na svoje dítka křičí...poučují je..manipulují...jsou zoufalí..nebo naštvaní stejně jako právě před chvílí i já. "Vůbec nechápu jak jsi nám mohl něco tak vzácného svěřit" tiše pronesu. Dostávám jednoduchou "odpověď": mateřství je pokořující...nedá se zvládnout...musí se jím projít..tady je moje ruka..tak už pojď