Fantazie (11.)

...to je něco, co dětem opravdu nechybí. Jako dneska ráno. Nemohla jsem dlouho najít svoje bačkory..až jsem je konečně "potkala". Byly naplněné po okraj všemi možnými drobnostmi. "Mami to je místo, kam si ukládám věci na piknik" prohlásila důležitě Andu...začala vytahovat dokonce i malý dětský nábytek. Ospale jsem sledovala panenky u stolu, jak se chystají zakousnout figurky z člověče nezlob se. To mi připomnělo, že bych se měla snažit o snídani. Matěje jsem schovala do šátku. Funěl mi za výstřih...strašně jsme se oba potili, ale co bych neudělala pro chvilku klidu :).

Uvědomila jsem si, jak je tohle šestinedělí úplně jiné než ta předešlá...je jinak krásné. Už vůbec není o mě ..mých pocitech popř. hormonech :). Na to jednoduše nemám čas. Je o radosti, že se máme. Hledám cestu, ke každému ze svých dětí ...podle toho jaké je. Snažím se je objevovat a mít ráda...i tam, kde jim nerozumím, i tam kde mě dráždí..naštvou. Každé z nich je tak jiné.., že začít je srovnávat, by znamenalo minout je.

"Bůh miluje každého člověka stejně."...dřív jsem tuhle větu přijímala s nechtěnou rezervnou. Nechtěnou proto, že jsem cítila její pravdivost, ale zároveň svojí neschopnost jí propojit s vlastním životem..s vlastní osobou. Je to vůbec možné milovat stejně...svoje děti? Neříká se to ze slušnosti? ...Ze zvyku, že by to tak přeci jenom mělo být? Skrze obyčejnou mámu začínám nahmatávat tu Tátovu lásku, ke které je "odsouzený". Víc než o dokonalosti je tu řeč o rozhodnutí lásku dát i přijmout. Chci mu říct Aba, aby věděl..že se mi ta nová zjištění líbí.