Páka (42.)

Hned po ránu mě Andulka přepadne s uměním :). "Co to je?" ptám se udiveně .."to je přeci kolotoč mami", poznamená, jako by to bylo hned na první pohled jasné. Zadívám se pozorněji..je tam! Miró by se možná nechal inspirovat. Čím to, že děcka vyšvihnou něco tak originálního za pár minut. Možná se víc než na detaily soustředí na podstatu, nezastaví je ani omezené schopnosti nebo neúplné informace.

Připravuji snídani. Holky si za mnou hrají s magnetickou abecedou. S Andu procvičujeme některá písmenka. Majda je spíš "konzumuje". Když se otočím stojí na lednici napsáno TATA.., první slovo, které Annička řekla, první slovo, které sama napsala..to se prostě musí zdokumentovat.

Majdu bolí zuby, budí se v noci a přes den často pláče. Trvá to už minimálně dva týdny. Pozoruji jak se začínáme každý nějak stahovat sám do sebe a vyrovnávat se s křikem po svém... Je mi Magdy líto, nezabírá ani Calgel, pochovat se nenechá. U oběda Andu pronáší něco ve smyslu, to je bezva mít chvilku klidu...trefa. I na sobě pozoruji chuť za sebou zaklapnout dveře, tvářit se lhostejně..a protože to nejde..nepůjde.."Půjdu na nákup", rozhodnu se neočekávaně. Beru veliký batoh a mizím na chodbě. Venku příjemně pofukuje. V Tescu rozvážně projíždím mezi regály, hlavou mi začínají běžet myšlenky...připadám si jako v hospodě, kde se chlapi přetahujou v páce...mám dojem, jako by mě někdo chytil za ruku, typla bych si beznaděj, a snaží se mě tlačit na svojí stranu...kapitulovat, bouchnout nebo utíkat..."deset rohlíků, tvarohové buchtičky"...doprčic co s tím, už to trvá 3 dny.."dva Kostíci pro Andu"...nebudu uhybat, vezmu to, tak jak to je..přestanu se bránit, třeba vyhraju. U kasy se mi zvedla nálada natolik, že jsem se těšila i zpátky domů. Díky Bohu..nemůže za mě sice udělat rozhodnutí, ale vydatně podpoří to správné!

Odpoledne vyrážíme s holkama ven na hřiště. Potkávám kamarádku a její holčičku Aničku. Anni je jen o kousek mladší od Majdy. Takže se holky kamarádí trochu svérázně :).

Zlatý hřeb: Po uložení holek, jsem si konečně obula in-line b. a zajezdila si. Krásný zážitek, krásný západ slunce. Potkala jsem úplnou náhodou mojí "sousedku z lavice" ze SŠ a měly prima pokec. Těším se na zítřek...

Nedělní "nicnedělání" (41.)

Ráno bylo plné života jako obvykle. Holky ječí, poskakují a vyptávají se na program co všechno nás čeká a na co se třeba můžou těšit. Je neděle ..den, kdy se snažíme odpočinout a zastavit v týdenním kolotoči. Anička šla tentokrát s tátou do kostela sama. Majdu jsem hlídala já a kolem 10 hodiny zalehla a spokojeně usnula. Měla jsem v plánu taky trochu relaxovat, ale nakonec mě zlákala chvilka samoty. Něco jsem poklidila..bylo navařeno, takže tu vznikl relativně nazaplněný čas.. Nakonec jsem zasedla u blogu. Znovu jsem zkoušela různé verze šablon, písma a pozadí. Čím víc jsem s tím ale zkoušela hnout, zjištovala jsem, že už se "na té mojí dece" cítím asi nejlíp ze všeho co se mi dostalo pod ruce. Působí to na mě teple, chaoticky a živelně ..přesně tak, jak to probíhá u nás doma :D. Cvakly dveře..uteklo to tak rychle. Připravuji oběd. Míra mi mezitím vypráví o čem bylo kázání. Andulka ukazuje masku lva a obrázek z nedělky. "Jóó...tady posílají L. třešně ze zahrady a Zuzča kalhoty po Klárce..už jí jsou malé.." Letmo kouknu na třešně i kalhoty. Nějak mě to zahřeje u srdce, je to jako v rodině, kde si na sebe lidi vzájemně vzpomenou. Po jídle se tu jen tak plácáme a Míra mi moc ..opravdu moc pomůže tím, že bere holky ven. Včerejší venčení jsem prouklízela a nedařilo se mi přestat kmitat. Dneska to ale už udělat nechci. Dám ruce do klína, vezmu Bibli a udělám si "svojí neděli". V hluboké meditaci :D pak usnu a probudí mě až příchod rodinky. Večer se holky snad poprvé spolu kouknou na pohádku a jde se do hajan. Mezi úklidem, ukládáním..peču bleskurychlý koláč :) na snídani z těch výborných třešní.

Bleskurychlý ovocný koláč

těsto:

0,5 hrnku oleje

2 ks vejce

1 balíček prášku do pečiva

3 hrnky mouky-hladké

1 hrnek cukru

1 hrnek mléka

Všechny přísady na těsto smícháme v míse v tekuté těsto. Z mouky, cukru a másla si připravíme drobenku. Ovoce podle chuti očistíme, velké rozkrájíme na kousky, omyjeme a necháme okapat. Vyšší plech vymažeme a vysypeme. Na připravený plech nalijeme těsto. Na těsto dáme ovoce a nakonec přidáme drobenku.

Bleskový ovocný koláč pečeme asi 40 minut ve středně vyhřáté troubě. Upečený koláč necháme trochu vychladnout, nakrájíme a můžeme podávat. Podle chuti můžeme koláč ještě pocukrovat.

PS: teď jsem se do něj zakousla ..je super a opravdu bleskurychlý :D, vhodný pro všechny druhy ovoce, my drobenku nemusíme takže jsme bez, no a místo oleje jsem rozehřála v hrnečku HERU..protože někdě říkají, že.. "HERA je pečení?"

Ponocování už není pro mě (40.)

Dneska to zkrátím a budu odpočívat. Potřebuju to jako sůl. U mě je to totiž tak, že probdělá noc se nezúročí den po, ale až den následující a tím je dnešek. Obecně jsem typ, který si potrpí na komfort a potřebuje svojí 8h dávku. S dětmi je to prima a s jejich náladovostí nějak počítám, ale musím se na všechny ty poryvy pláče a křiku vyspat. Když se nedostává sil ..tlak roste a atmosféra houstne. Jsem tak ráda, že se to podařilo celkem ustát a holky jsou v postýlce. Chystala jsem se po uložení na vytouženou projížďku na in-line bruslích, které mi půjčila kamarádka, ale bojím se, že by to bylo dnes spíš o úraz. A tak radši vydržím..a možná zítra večer na to skočím. Nemůžu se dočkat!

Majda už vyleze na sedačku a ještě dál... :-O :

 

 

 

 

 

 

 

Poslední Ovečka (39.)

Ráno se vstávalo ztěžka. A není divu, usínala jsem někdy kolem půl čtvrté ráno. Pořádně mě pálí oči. Zjišťuji jak je na tom Míra po noční. O nic lépe, po měsíci začíná sám vyšetřovat příčiny požárů a zároveň uzavírá semestr ve škole. Po době míjení, letmých pozdravů a provozní komunikace se můžeme zastavit, ale vypadáme nějak vyždímaně. Z části i vlastní vinou. Urvat trochu volného času někdy znamenalo ..ponocovat a nést pak následky. I když jedu na nouzový režim, musíme s Andulkou přidat a vypravit se do školičky. Tentokrát naposledy..uteklo to jako voda. Kolik nových věcí se naučila, prospělo jí kamarádství v kolektivu i zkušenost s cizí autoritou. Andu se těší, rychle nazouvá bačkůrky a noří se kamsi za dřevěný pultík obchůdku, kde se prodává všechno možné :-).Já mezitím s Katkou ujíždím koupit závěsy do dětského pokoje a svatební dárek mojí sestřenici. I když se snažím soustředit, den mi nějak mizí za oparem únavy. Po návratu domů ale ožiju. Podaří se mi setřást pocit vyčerpání a složím i hromadu plín, o které se střídavě přetahuji s Májou. Míra znovu spí. Večer ještě vyrážím s partou holek ze sboru na kafčo. Mám odvoz autem..moc milá záležitost. Na novou šablonu si začínám zvykat :-O.

Jinak u Aničky došlo k zajímavému posunu v architektonickém pojetí budov. Skončilo období iracionálních staveb..a máme tu pěkné řadovky se zahrádkou a rozkvetlým stromem. Zvlášť zajímavě je zpracované téma..komín, bývá stejně vysoký jako je domeček sám :).

Je mi smutno

Ztratila se mi šablona. Proklikla jsem nabídku Návrh.. a dostala se do Google vylepšení..je mi moc smutno, asi spíš šok..přišla jsem o svoje prostředí, kde se mi líbilo a nejde to vrátit. To je ta moje povaha, vyzkoušet Novinku :-( ach jo.

Sedím na větvi a je mi dobře (38.)

Hned od rána se trochu připravuji na dnešní dopisování. Přiznám se, že obdivuji každého, kdo při delším blog-prostoji doplňuje poctivě každý den...to se u mě asi nepovede :-).

Dneska bylo fantastické počasí, jasno..teplo a vítr, který všechno ochlazoval a rozšuměl naše topoly před okny. Máme je na otvírku a posloucháme ten šustot listí společně s kvílením mladých kosáčků. Ve chvilce Majduščiny siesty a Andulčiny pohádky napínám všechny síly a cvičím. Sluníčko mě dobíjí jak solární panel a tak stíhám i umýt okna v obýváku, připravit oběd a celkově zastrkám věci kam patří, takže se tu chvilku cítím jak v katalogu Ikea :-). Je to ale jen zlomek času.. Po obědě jdeme ven. Vůbec nevím co podniknout a jak holky zabavit. Nechce se mi na hřiště mezi hromadu dětí, kde budu mít oči na vrch hlavy, abych stačila zastavit včas průzkumnici Majdu nebo všude probíhající éterickou Andulku.

Nakonec končíme v trávě ..pod stromem v parku. A objevuji výbornou věc..jak jim stačí málo. Hřiště plné rozvojového materiálu co bys kamenem dohodil, ale je nejvíc baví trhat trojlístky, kytky ..lézt po stromech, válet se po mně nebo najít šišku. Já bez práce a oni spokojené. Když si to dostatečně vychutnáme..jdeme i na ty houpačky :-).

Dneska mě Anni překvapila novými tvary a objekty ve svém malování: