Je sobota nasedáme všichni do auta a vyrážíme na výlet k dědovi a babičce. V ruce tisknu fotoaparát a mezi nohama svírám tašku s kytkou...popřeju mamče k jejímu svátku, Andulka jako projev díků za babičku dodala sluníčko z terakoty. Je nádherně, pozoruji míhající se stromy a zářivě žlutá pole řepky. Netrvá to dlouho a vysedáme u starého 
Pátek je fajn, s Mírou se střídáme o hlídačku. Já většinou jezdím s Andulkou do dopolední školičky. "Mamí, budeš tam chvíli se mnou, viď ?", žebrá Anni a já přikyvuju, že teda jen chviličku a pak že si půjdu něco zařídit. Zní to tak důležitě, usmála jsem se v duchu, přitom jen tak zevluju, sem a tam nakouknu do nějakého levného odívání. Dneska to ale bylo jinak, měla jsem choutky na nějakou změnu image. Nakonec jsem skončila v kadeřnictví :-O.
"Tak jak to provedeme", pronese nedočkavě postarší paní kadeřnice. Rychle skouknu její květák na hlavě a slyším jak říkám tu osudnou větu: "Prosím ofinu, nechám to na vás." "Teď vám něco ukážu!", pokračuje "květák", zakroutí poměrně dost mých předních vlasů a hodí zkušený pohled na babičku, která si užívá zrovna svojí ondulaci. Šmik..šmik..slyším, jak se snaží přepyžlat moje vlasy. Nezmůžu se na slovo..ale už je dokonáno, vypadám jako pitomec. Mirek mě přerazí, blesklo mi hlavou. Nejen, že mi ofinu vždycky rozmlouval, ale tohle myslím předčí jeho obavy. Při pohledu do zrcadla zavzpomínám na to, jak jsem se snažila Andulku poprvé ostříhat, vrazím paní kadeřnici 50 Kč do ruky a mizím. Nejraději bych do kanálu...
PS: fotografie není moje ..autora a odkaz už nemám :-(
Ráno jsem se cítila jak stařena... noc byla krušná. Zimnice a teplota střídavě budila mě i Majdu, proto jsem místo ranní kávy volila již zmíněný životabudič. Ani jsem si nestačila všimnout, kdy dorazila úleva. Ranní kolotoč se zpomalil až v pokročilém dopoledni, takže příjemné pocity jsem zaregistrovala až u žehlícího prkna, kde je sil taky zapotřebí. Je to tutovka, pomyslela jsem si, budeme zase doma: ...holky na mě neustále zavěšený a plný energie, protože ta jim začíná ubývat jen při teplotách nad 38.C. Co budeme dělat? Anni zatím sleduje svůj pořad, ale ještě 8 hodin nám 
Půjdu to naštudovat :-) a dám vědět novinky co mě nějak posunuly dál. Ty prvorozenci to mají těžce neprošlapané....
Co dodat, v mnoha podobách nás pronásleduje od včerejška, teď už rýmuje nejen Andu, ale i Majda. V mém případě byla snaha nepodléhat. Nicméně společnost mi dělá Coldrex horký nápoj...a musím dodat, že tu tekutinu bych tak snad ani nenazývala. V čem vidím pozitivum je to, že Majda se při tak příkladném smrkání sama o smrkání snaží. Soustředě si přitáhne krabku s papírovými ubrousky a jeden vytáhne, přiloží k nosu, z hluboka se nadýchne pusou a .....stejným otvorem i vydýchne...proč to nejde kouká se zkoumavě, mezitím co přiskakuju a otírám jí nos. Venku je zataženo a zdá se, že bude pršet. Aspoň, že to počasí stojí za nic :-).
Jsou 2 hodiny odpoledne a já se snažím usnout. Vůbec mi to ale nejde. Jsem docela pod tlakem, protože taková příležitost k odpočinku se nesmí promarnit :-). Moje myšlenky kmitají všemi směry, co ještě musím sfouknout, kolik hromádek prádla, co zítra k obědu a jestli mám před vytíráním ještě raději vyluxovat.
Nakonec jsem se zasekla na myšlence, že si musím udělat čas a vysbírat na naší panelákové "zahrádce" ty odporné igelitové pytlíky, co vlají každou chvíli jinak podle toho, jak fouká vítr....a pak si už na nic moc dobře nevzpomínám, jen....natahuju gumové rukavice, beru velký pytel na odpadky a konečně odcházím před náš panelák vysbírat ten binec. Jak sbírám, začnu přemýšlet o Bohu...., kde je ten můj Pán? Krčí se někde mezi mými starostmi, stojí frontu na moje city nebo je v mém životě na prvním místě...moje hloubání přeruší krásně rozkvetlý strom. Pozoruji tu nádheru a "slyším"....není na prvním místě, je Tím jediným co vlastně mám. Bez něj by ztrácelo smysl a záměr všechno kolem mě včetně života, který mi svěřil...
Jasně, sním nadšeně dál, je to můj Počátek i Konec a "běžím" po cestě z bodu A do bodu B. Ale těsně před cílem se zastavím. Tady něco neštimuje... jsi na začátku, jsi na konci...."byl by problém, kdyby se jednalo o kruh, kde počátek i konec by byl jedním bodem, má to své výhody, můžeme kdykoliv navázat a cesta potrvá věčně, ozvalo se". "To by bylo prima", řekla jsem potichu a přejela pohledem čistý trávník. Nakonec jsem v okně zahlídla Andu, jak mi nadšeně mává. Když jsem se vracela, přiběhla mi otevřít: "Mamí - mamí, baví tě sbírat odpadky?" Stojím překvapeně a nevím co říct: "asi jo" odpovídám a směju se.
Všimli jste si jak s ubývajícím dnem nastupují ty svátky roku, kde se neustále rozsvěcí svíčky, světýlka a blikátka? Když jsem šla jednou vynést odpadky, zvědavě jsem se rozhlédla po oknech. Uběhl třetí týden adventu a už je zřejmé, že nastupuje vánoční výzdoba. Někdo volí svíčky, elektrický svícen nebo dokonce, různobarevně blikající obrázky a řetězy...
Není divu stmívá se už pomalu ve tři hodiny a lidem se začíná stýskat po světle. Je to tak snadné tesknit, když se nás tma bytostně dotýká. Kolik lidí si zapálí svíčku v létě, když je vidět až do pozdních hodin? Vracím se od popelnic :) pomalu. Prodlužuji svojí chvilku a vzpomínám na rok, kdy jsem poprvé rozsvítila chanukové svíčky.
Byl to nelehký rok plný bolesti a tmy. Seděla jsem potichu u stolu a popíjela čaj. Samota mě brzy omrzela a tak jsem se začala potichu modlit a nechala slabě hrát židovskou hudbu. Na stole leželo osm svíček, které "čekaly" na Víru. Dostavila se a já zapálila šamaš a první světlo. Trhaně předčítám požehnání v hebrejštině a cítím "chanukový zázrak"...Bůh je...je živý...je tady, zapaluji druhé světlo...Naděje... v mojí hlavě vystupují ty nejsmělejší sny a hrdě se hlásí k životu...zapaluji třetí světlo...Radost....Bůh je dobrý...odcházejí moje starosti, zapaluji čtvrté světlo...Svatost...Bůh je svrchovaný, neztrácí kontrolu, můj život je oddělen pro Něho...zapaluji páté světlo...Milost...Bůh je můj spravedlivý soudce, zapaluji šesté světlo...Pravda...Bůh zaplatil za můj Hřích, zapaluji sedmé světlo...Svoboda...Bůh mi dal vůli, zapaluji osmé světlo...Láska...šánce se pro Něho nově rozhodnout.
...už jsem u vchodových dveří, venku začaly pomalu poletovat první vločky. Je čas schovat se do tepla...jaká bude chanukah letos? Bůh od té doby v mém životě udělal tolik změn. Je to celých sedm let, kdy jsem ji slavila naposledy. Těším se, tentokrát bude kruh kolem světýlek širší, ale to není myslím to, o čem by se mnou chtěl Bůh mluvit.....myslím, že budeme mluvit o tom, proč je chanukia plná špíny a pavučin :)))
Nebojte vánoce slavíme také a jsou prima, přeji vám blízkost našeho Pána a pokojný čas s vašimi blízkými
Jane-Anne
