Jsou 2 hodiny odpoledne a já se snažím usnout. Vůbec mi to ale nejde. Jsem docela pod tlakem, protože taková příležitost k odpočinku se nesmí promarnit :-). Moje myšlenky kmitají všemi směry, co ještě musím sfouknout, kolik hromádek prádla, co zítra k obědu a jestli mám před vytíráním ještě raději vyluxovat.
Nakonec jsem se zasekla na myšlence, že si musím udělat čas a vysbírat na naší panelákové "zahrádce" ty odporné igelitové pytlíky, co vlají každou chvíli jinak podle toho, jak fouká vítr....a pak si už na nic moc dobře nevzpomínám, jen....natahuju gumové rukavice, beru velký pytel na odpadky a konečně odcházím před náš panelák vysbírat ten binec. Jak sbírám, začnu přemýšlet o Bohu...., kde je ten můj Pán? Krčí se někde mezi mými starostmi, stojí frontu na moje city nebo je v mém životě na prvním místě...moje hloubání přeruší krásně rozkvetlý strom. Pozoruji tu nádheru a "slyším"....není na prvním místě, je Tím jediným co vlastně mám. Bez něj by ztrácelo smysl a záměr všechno kolem mě včetně života, který mi svěřil...
Jasně, sním nadšeně dál, je to můj Počátek i Konec a "běžím" po cestě z bodu A do bodu B. Ale těsně před cílem se zastavím. Tady něco neštimuje... jsi na začátku, jsi na konci...."byl by problém, kdyby se jednalo o kruh, kde počátek i konec by byl jedním bodem, má to své výhody, můžeme kdykoliv navázat a cesta potrvá věčně, ozvalo se". "To by bylo prima", řekla jsem potichu a přejela pohledem čistý trávník. Nakonec jsem v okně zahlídla Andu, jak mi nadšeně mává. Když jsem se vracela, přiběhla mi otevřít: "Mamí - mamí, baví tě sbírat odpadky?" Stojím překvapeně a nevím co říct: "asi jo" odpovídám a směju se.
Žádné komentáře:
Okomentovat