....tak jsem jí poprvé řekla, když mi s pevným výrazem v obličeji paní doktorka při UTZ sdělila, že čekáme děvčátko, ale to bych předběhla spoustu dní, které by taky stály za zmínku :).
Je léto 7/08. S Andu právě trávíme prázdniny v Dubé u České Lípy. Nadherný kraj věřte mi, ideální místo k tomu, abyste zjistili, že čekáte bábetko. Když jsem v koupelně sledovala testovací proužek, bylo už dost pozdě v noci, čárka byla tak málo znatelná, že jsem jí únavou ani nepostřehla a chtěla vyhodit baby-test do koše...něco uvnitř ale zvolalo: nééé mrkni na to pořádně holka, a pak? ...je tam, polilo mě horko a slyším, jak pološeptem pronáším "zázrak"...dívám se znovu a znovu, "jasně" pokračuji v monologu "nesmí být vidět ani náznak, a tady náznak je ..prostě poznám, kde je testovací proužek, a to by nemělo být poznat, takže..to je teda prča...čekáme mimino!!!" Druhý den ráno jsem se chtěla tvářit naprosto nenápadně.. nemůžeš to hned vyžvanit, myslela jsem si, musíš to nechat uležet, zatím... je to tak v začátku. Ale tohle předsevzetí mi vydrželo do momentu, než jsem sešla schody z našeho pokoje a potkala Julču. Jsem asi těhotná...křikla jsem na ní jakoby nic. "Cože!!" Obě jsme se rozsvítily jako žárovky a pevně se objaly. Následoval výlet do města a kromě běžného nákupu jsme pro jistotu nakoupily další baby-testy, abychom se na druhý pokus mohly ujistit, že to všechno není planý poplach...nebyl. Volám Mírovi a oznamuju, že je táta na druhou.
Za týden paní doktorka těhotenství potvrdila znovu, ale ještě měsíc jsme si museli počkat na srdíčko. Člověk by si řekl, že už ho nic nepřekvapí, je to přeci druhé dítě, ale byl to omyl...dojatě jsme pozorovali, jak se nám ten nový život snaží dát najevo, že je na cestě. Kolem 8t.t. začaly krušné časy, nastoupila únava a celodenní nevolnost, která trvala ca. do 12t.t..Když se mi ulevilo, byla jsem opravdu vděčná za to, že nebudu patřit k těm "štastlivcům" zvracejícím po celou dobu těhotenství. Mimčo se měnilo s každou kontrolou. Paní doktorka dělala UTZ pravidelně a já se kochala jak roste. Byl to vlastně jediný moment, kdy jsem se mohla nějak zastavit a vnitřně zaradovat...protože pak zase následovala spousta všedních starostí a já si chvílema musela připomínat, že opravdu tak strašně netloustnu jen z čokoládových cookies :).
A pak mohla jsem si odnést domů pár hezkých obrázků!!
K nezapomenutelným zažitkům v těhotenství bych určitě zařadila glykotest, kterým se lékaři snažili ujistit, že naše dítko "nebojuje" s těhotenskou cukrovkou. Já jsem o celé akci měla ale svoje pochybnosti, spíš než jako obletovaný a k prevenci vedený pacient, jsem si připadala nějak pokusně. Takže když jsem v poledne 31.12.08 nastoupila do prázdné čekárny odběrové stanice, byla jsem ve střehu. Sestřička byla neobvykle milá a komunikativní, pořád něco šveholila a míchala cukerný roztok v půllitráku.."je to hodně sladké paní Š",...no a, pomyslela jsem si, mám sladké ráda..."snažte se to pít rychle!!"... začala jsem tušit, že to bude blevajs. Přistrčila jsem si hrnek k puse a začala hltat na lačno tu příšernou hmotu, která mi svojí sladkostí obrátila vnitřnosti naruby..."sedněte si ven do čekárny a vyčkejte hodinku, pak vám naberu krev"...celou hodinu jsem se snažila nepodléhat panice, že to špatně dopadne. Sestra vycházela čas od času ven a mluvila o své rodině, porodech a bezva postavě, když jsem její monolog přerušila a skoro šeptem pronesla ..."sestři, když se teď pozvracím co by--" ,"coby? coby? ..hihihi.. no museli bychom to dělat znovu". Příšerná představa... pobrala jsem zbylou vůli a silně polkla. Moje urputnost se vyplatila a já po třech hodinách opouštěla sestru s přáním všeho dobrého do nového roku a v kapse mačkala igelitový pytlík.
Den D: Devět měsíců se blížilo ke konci. Přehoupla jsem se přes 37t.t. a miminko bylo donošené. Do jisté míry úleva, protože od 32t.t. docházelo k otvírání a měknutí porodních cest a já se obávala předčasného porodu. Je 26.3.09 a naplánovali jsme si tak trochu rodinný den. Pojedeme do Ikea koupit pár drobností s tím, že si dáme i oběd a hlavně si pochutnáme na čokoládovém koláči, který všichni tři milujeme. Bylo to moc hezké odpoledne, a když jsme se kolem 16h vrátili domů, čekala tu na nás Sally s Noemkou. Holky si pohráli. Já a Sally jsme se v tom šrumci stačily pomodlit za porod a zdraví miminka. Večer jsem se cítila fit a ani v nejmenším mě nepřepadala myšlenka na odjezd do porodnice. Spala jsem dobře celou noc, až k ránu (kolem 3h) mě probudila silná bolest podbřišku. Pomalu jsem se kulila z postele a co chvíli jsme se musela zastavit...nebylo co řešit. Znovu prožívám ten pocit z dětství, kdy jsme na štědrý den dojedli večeři a měly se rozdávat dárky. Ještě nikoho nebudím a nadšeně dobaluji kufr do porodnice. Míra ale registruje, že se něco děje, mžouravě pokukuje ... "Jedeme ..jedeme už je to tady" šeptám, abych nevzbudila Andulku ve vedlejším pokoji. Ještě zavolat kamarádce na hlídání a můžeme vyrazit.
Je tma, ticho a prázdná silnice. Nespěcháme a já se začínám soustředit na to, ce je před námi. Parkujeme hned před vchodem. Bolest zesílila, takže jezdící kufřík a baťužek bere taťka. Sestřička na ambulanci mě s pochopením podpírá a vede na příjem. "Jé vy už jste u nás ležela s poslíčky, že" ...zeptala se a zjišťovala pohledem, jestli nepatřím do kategorie rodička hysterka,..."jojo, jsou to 3 dny myslím"..."pan doktor hned dorazí, takže si odložte".
Doufám, že mě nebude rodit Shrek, uvažuju tiše, měl naposledy "vartu". "Dobrý den..tak co tu máme", jéééé to Schrek!!Tak to bude kapku chladnější přístup, odhaduju zlobra, u kterého nevypozorujete, kde mu končí hlava a začíná tělo. "Paní vy jste stále na 2cm, co tu děláte...nemůžete být tak učebnicová, když máte kontrakce po 5min ..dám si doma teplou sprchu, trochu se uvolním..ježkovi voči..". Jasně má mě za blba, pomyslím si pro sebe...nebudu to komentovat. "Takže co s vámi, hmm, tak půjdeme rodit no.." Jsem ráda, že mě neposlal domů. Trochu znám své tělo, a tuším, že by to taky mohlo dostat rychlý spád :).
Bylo něco před 4h ranní. Sedím na přípravně, kontrakce už mě nutí plně prodýchávat a poklepávat nožkama. Sedím v pohodlném křesle s vyvaleným pupíkem. Dvě sondy snímají sílu stahů a Madlenčino srdíčko. Vše se zdá být v pořádku. Asi za 20 min mě sestřička bere na klistýr. Když už je po všem :) (teda ne tak docela), jdu se na radu pana doktora uvolnit do sprchy. Teplá voda je v tuhle chvíli úžasná věc, dokonale rozhání ten přetlak v kříži a dovolí zrelaxovat...naposledy se modlím za sílu, vzpomínám na Ježíše, že mi moje "znovunarození" taky nevybojoval bezbolestně...a pak ...přijímám zvláštní ujištění, že je blízko. Ve sprchách je se mnou ještě jedna maminka, nikdo ji tu už nečeká....přítel u toho být nechce. Je plná strachu a cítí se sama. Jsem vděčná, že je Mirek tady. Možná si připadá neužitečně, jenže "síla jeho paže" není v tom, že mi pomůže od bolesti...ale spíš v tom, že ji můžu lépe snášet.
Oblíkám košili-andílka a vycházím na chodbu, odkud bych se měla přemístit na porodní box. Látka je tak naškrobená, že jí nemůžu přimět, aby kopírovala moje vyboulené křivky. Nějak mi osychají rty, to jak odfukuju..."nemáš něco k pití?". Míra vytahuje lahev s vodou. Už jí ale nestíhám popadnout. Cítím tlak a vzápětí kontrakci, která mi bere dech ...trochu ztrácím vědomí. Moje tělo se choulí do kleku. Něco teplého mi teče po nohách..."co se děje !!"..., slyším křičet sestru. Odpověď by ze mě fakt nikdo nedostal, a tady právě nastupuje taťka..."praskla voda"... To už vybíhá doktor, který čerstvě odrodil chlapečka (Dominika-jak jsem se dozvěděla od maminky na pokoji). Všichni kapku křičeli, ale důvodem byl asi můj zjev. "Máte nohy!! Nohy, nohy..musíte dojít na box, dokážete to, musíte tam dojít...tak je používejte". "Snažím se, fakt se snažím", slyším se nějak z dálky a tělo mě moc neposlouchá. Nakonec se mi zázrakem podaří doslova naskočit na porodní křeslo..."tak a teď se dívejte na mě, na můj obličej ...a dýchejte, soustřeďte se a pravidelně dýchejte, abyste neomdlela"..., už to bylo lepší...tlak šel nahoru a já začala být tzv. in. Nastupovala další kontrakce, ..."hlavně teď netlačte!"...dýchala jsem jak Alík..."vypadá to v pořádku, takže při další kontrakci budeme rodit!"...přišla záhy a s ní i Majda. Bylo to v půl 5 ráno, takže od příjmu uběhla hodinka času.
Je 27.3.09 ráno. Ležíme s Majdou ještě na sále a tulíme se. Je tak unavená, že nechce ani papat. Míra po nás šťastně pokukuje a hrdě "roztrubuje" smskami naší novinu. Na šestinedělí není zatím volná postel, a tak tu zůstáváme skoro do 7h.
Vypadá to jako konec příběhu, ale přitom je to jen začátek nového...
