Jarní úklid jinak

Nevěřím na lehký život, ale v ten šťastný ano. Bývá někdy za naší představou, nechutí udělat věci jináč...mám čas hledání. To slovo už samo o sobě nepřináší absenci pocitů jako je frustrace, stereotyp..nebo vnitřní slepota. Objektivní příčiny, proč k takovým turbulencím dochází, tu jsou, ale moje snaha o sebezpyt mě obvykle dovedla k nudné sebelítosti...nejsem psychlolog. Takže opouštím analýzu a vracím se k osvobozující Cimrmanově teorii poznání (viz.pod čarou). Vím, že nevím nic. To je hodně znejišťující a na nějakou minimální chvíli mě to zabaví, než si začnu pohrávat s nepřesnou pravdou. Jenže právě ta chvíle, ta chvíle relativního klidu někdy dokáže divy.
Mimo jiné "končím s" (měním nadpis) WorkingMama..ta holka je už prostě unavená :).
...a s tím úklidem to moc nepřehánějte :)...

---

CIMRMANOVA TEORIE POZNÁNÍ
TEORIE POZNÁNÍ
Dle F. C. Bohlena                                           Dle J. Cimrmana
PRAVDA - nepřesná                                           OMYL - přesný
ZPŘESŇUJEME PRAVDU                                          VYVRACÍME OMYL
VÍME VŠE                                                    NEVÍME NIC
Podle vulgárního materialisty Bohlena je základním pojmem našeho poznání PRAVDA, i když Bohlen připouští, že je zpočátku NEPŘESNÁ. Cimrman naproti tomu říká, že základním pojmem poznání je OMYL, zpočátku samozřejmě PŘESNÝ.
Jak se naše poznání prohlubuje, dostáváme se do druhé fáze poznávacího procesu, v němž podle Bohlena ZPŘESŇUJEME PRAVDU, kdežto podle Cimrmana pouze VYVRACÍME OMYL.
Konečným cílem našeho poznání je pak podle Bohlena stav, kdy je pravda už naprosto přesná a my. VÍME VŠE Podle Cimrmana je na konci poznávacího procesu omyl zcela vyvrácen a my NEVÍME NIC.
Ovšem pozor. Já bych nerad abyste Cimrmana pokládali za nějakého agnostika či nihilistu. On chápe poznání jako proces v podstatě pozitivní, při němž se vymaňujeme z počátečního omylu, abychom - jak doslova říká - "stanuli nakonec před tváří Všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou." To, že na konci poznání nevíme nic, je jen logickým důsledkem jeho externismu. V procesu poznání se totiž, jak jsme si ukázali na této křídě, blížíme k místu, kde věc není. Dojdeme-li tedy až k objektu samému, nedostaneme se, jak tvrdí Bohlen, k jádru věci, nýbrž šlápneme do prázdna. Takže na konci poznávacího procesu nevíme sice nic, ale zato to víme správně.
Opět se tu ale vyskytuje příslovečný cimrmanovský rozpor (Cimrmanscher Widerspurch): jeho teorii poznání lze aplikovat na celé jsoucno, ale s jedinou výjimkou - a tou je Cimrmanova teorie poznání samotná. Aplikována sama na sebe sebe samu totiž vyvrací: buď je OMYLEM, anebo ji NEVÍME.
Avšak Cimrman si i tady věděl rady. Těsně předtím, než vyslovil svou finální větu NEVÍME NIC, udělal tzv. KROK STRANOU. Tím stanul - ovšem jen na chvilku - na půdě vulgárního materialismu, odkud mohl svou teorii poznání uznat jako objektivně pravdivou
Závěry obou teorií spojil pak Cimrman ještě tzv. DVOJTEČKOVÝM OPERÁTOREM, který oběma protichůdným tvrzením dává společné vyústění slavnou filosofickou větou: VÍME VŠE: NEVÍME NIC.