Jak to v životě chodí mi při přejezdu k babičce a dědovi osvětlila moje prvorozená dcerka. Bez ponětí o jak hluboké pravdě si prozvěvuje, mi ze zadních sedaček auta "vzkázala", že sotva přejdu jedny hory..hned se najdou jiné. To slovo hned mi přišlo skoro kruté, ale pak jsem si vzpomněla, že je tu i cesta snažší ...z kopce..do údolí. Samotné vrcholky netrvají dlouho. Člověk z nich zahlédne ty další a další..a další, takže si klidu neužije. Cosi ho pudí zvednout zadek, aby to odsejpalo k "cíli". A nám to odsejpalo. Už jsme stáli všici před brankou. Sousedka zvědavě vykukovala za záclonou. Nepřepočítala se..je nás opravdu o jednoho víc :). Zdržíme se po nemoci na pár dní. Holky se zotaví po té atb smršti. Doma se mezitím budou dít věci..stará kuchyň půjde do smetí.
Je to skoro k nevíře. Rok jsme se snažili ze všech sil plánovat, spořit ..utahovat opasek, ale k ničemu. Když tak sedím jednoho večera s rukama v klíně a zoufám si. A ejhle Všemohoucí mě uslyšel! Nebo to bylo naopak? Každopádně se ke mně nečekaně sklonil. Víra mi vnukla silnou naději, že všechno dobře dopadne. Mělo to jen drobný háček...nééé podle mých představ :D. Kuchyň nebude nová, ale z druhé ruky...nenajdu ji na běžných bazarech, ale na mimibazaru :-O ...bude vanilková (jééjda)..moderní, prostě budu muset trochu protočit tvořivé závity..vypíchnout co je třeba...moc mě to bavilo. Bavilo mě to dokonce víc, než si domů jen "přesunout katalogovou stránku".
Tady trochu té fotografie:
Sníh zatím nepadá, holky vzaly s povděkem kupku listí.
Zachumlaný Matěj v kočárku. Jojo má chvilky, kdy si ho užívá..musí to mámo ale frčet.
Tohle hřiště mi zase vyneslo na světlo vzpomínky.
První adventní neděle byla plná sluníčka. Prošli jsme se lesem, sebrali nějakou tu větvičku na věnec. Po pohádce se upekla buchta s kokosem...nic nebránilo zapálit první svíčku.
