Jak "krmím" svojí semetriku

Naposledy jsem si letmo přečetla článek v Marianne, který začínal slovy u fotografie "Tak tobě se omylem vypnul telefon? Mně zas omylem spadlo kladivo na tvou retro televizi po dědovi...". Měla jsem pocit, že už nemusím číst dál. Slzy od smíchu, které mluvily za moje odhalené pocity, setřásly vážnost tématu. A jak se ta potvora dere na svět? Stresem! Po kapkách jak jed. Když není dostatek vůle i chutě. Dokáže toho napolikat na pořádný průšvih. Poslední dobou z toho rodinného mála (kvůli M. studiu) nezbylo téměř nic.Míjíme se při předání štafetového kolíku..někdy s úsměvem někdy jen pohledem.Provoz běží srdce leží. Trvá to dlouho. Je před námi poslední měsíc ..státnice, obhajoba. Ale celá moje semetrika se vzpíná a ráda by upustila páru. 

Dny skřípou a já je počítám na minuty. Holky tuší. Večery nenechají náhodě. Vyžadují modlitbu..hladí mi hlavu a žehnají mi.Ve vlasech mi nechají pár pusinek nebo mě drží za ruku. ON je tu se mnou skrze moje děti...vypadají tak nezasvěceně, ale slova k nebi jsou přímo mířeným lékem pro mojí duši. Působí jako protijed, takže mě zalije vděčnost za tuhle pomoc. Cítím se jako slepý, kterého převedli přes ulici. Jsem bohatší o zkušenost, že když nemůžu volat..otevře Bůh pusu klidně někomu jinému.

Sladkou dobrou :-)!