....tvého života. Zůstala ležet pohozená na stole, aby se vkradla do mé ležérní chvilky s hrnkem čaje. V duchu jsem se "překlepla", opakovala si něco o čase pro sebe a lítostivě žmoulala ucho.
Čas mého života... je vlastně můj...se vším co ho plní. Starost o naší rodinu, hnízdo, krásný film, procházka nebo pusa jen tak... není prožitkem nějaké paní od vedle. Život přichází radostně sic v bolestech, které jsem možná ne zcela záměrně ráčila vytěsnit. A tak všude, kde mými měřítky nebylo dost zábavy pro duši, se místo neplnilo vděkem...chvilka za chvilkou plynula jak obláčky mlhy. Náhle člověk neviděl na metr od sebe. Tak to je se mnou, když se vzdám Boží blízkosti, nečekám s otevřenou rukou. Sytím svoje kroky vlastní silou a zapomínám se dívat na to
co je pravé a krásné.
Tak tuhle paní židli z TON jsem našla vyhozenou. Původně byla světle dřevěná, oprýskaná, ušmudlaná. Lak spravil kus smirgl papíru a černá dodala šmrnc kavárenského povaleče...užíváme :).
A. na karnevalu zkusila obličejovou malbičku.
Tenhle obrázek máme moc rádi. Je to novinka od Majdy z chřipkové epidemie...touha po sněhu se přenesla do svérázných vloček a to celé je Poohův koutek s Prasátkem.
Véča s andělem.
