Bumbala Masala

...něco pro zmrzlíky. Jogi Masala, Dáta Masala nebo taky Yogi Tea je původem z Indie a jedná se o čaj plný koření. Byl mi doporučen na zahřátí v našem obchůdku v šáčkové podobě, ale patřil bohužel mezi dražší. Jinak to bude možná s naváženou směsí např. u Oxalysu. Ale..ale je tu ještě jiná možnost. Připravit si ho doma!

Takže tady recept pro mě i pro vás:

Voda 1 l, Mléko 5 dl, Skořice celá 1 ks, Kardamom zelený - celý 4 ks, Hřebíček 3 ks, Pepř kuliček 9 ks, Cukr tmavý třtinový-popř. med 8 lžiček, Čaj listový černý 4 lžičky nebo 6 sáčků

Postup přípravy receptu:

Smícháme vodu a mléko v hrnci a necháme přejít varem. Přidáme koření a cukr. Trochu promícháme a odstavíme. Hrnec přikryjeme a necháme koření louhovat minimálně 10 minut. Přidáme sypaný čaj nebo čajové sáčky a necháme podruhé přejít varem. Na mírném ohni vaříme 5 minut. Odkryjeme, zkontrolujeme barvu a chuť, či to nechce ještě trochu mléka nebo cukru. Tento náš výtvor přecedíme do nahřáté čajové konvice a následně podáváme.

Poznámka: množství cukru a mléka si můžeme samozřejmě přizpůsobit, místo cukru můžeme také použít přiměřené množství medu.

Poznámka 2.: základní přísady se dají koupit jako směs koření pod názvem Yogi Masala, Dáta Masala, Jogi Tea... - pokud používáme koupenou směs, tak použijeme 3-4 lžičky. V žádném případě však ne Garam Masala, nebo Tandoori Masala, které se také často používají v indické kuchyni avšak na přípravu místních jídel. A případná záměna by mohla znamenat dost nepříjemný zážitek.

 

zdroj zde, můžete i zahlasovat jak vám recept chutil:

http://www.recepty.cz/recept/jogi-masala-data-masala-yogi-tea-10747

Kouzlo nechtěného

...vůbec mě nenapadá jak začít..a jak to ukončit. Ale každopádně mám chuť si tu zašpekulovat nad "uměleckým žánrem", který bych označila mezinárodně jako Mama´s blogfoto.  Po delším sledování virtuálního okolí jsem "potkala" toliko obutých, bosých..i mých chodidel, detailních záběrů ranního koláče..kde nemůžete přehlédnout kousky ovoce, roztančených sukní, nenechavých prstíčků, rozzářených očí, malých čtenářů, sladce spících miminek vedle stolu s horkou čokoládou..zápisníků, jehlic ..klubek s vlnou, rozháčkovaných dek, šitých mazlíčků, objetí..pusinek. Tak podobné ..tak různé.

První okouzlující exempláře jsem našla u SoulMama (viz. odkazy). Ale ona zdaleka není sama, kdo dokumentuje svět svých blízkých originálním ..neučesaným dojmem. "Kazy" jsou tu často předností...a to je ta myšlenka..nebo spíš kouzlo nechtěného aneb jak bez cizí pomoci vyfotit miláčka na zádech, upletenou čepici, dvě a více dětí po kopě..vůni, která naplnila naší kuchyni, kousek nábytku, dekoraci, která udělala radost? Proto možná ty chodidla ..nohy na sto způsobů..někdy napoví víc..kam se chystáme..jak se cítíme..co se děje v naší bezprostřední blízkosti a nebo ...jdou jen jednoduše vyfotit . Mě by jen zajímalo, kdo je vyfotil první :)..nevíte?

Sváteční slovo Saši Alvarové

O tak dlouhém životě, jaký žije člověk 21. století, se našim předkům ani nesnilo. Když se podíváte na staré a nové hroby, velmi rychle zjistíte, že se dnes lidé dožívají vysokého věku.

Když jsem byla malá, říkala mi babička: „Až tu nebudu, tak si na mne vzpomeneš, že jsem měla pravdu,“ už ani nevím o jakou „pravdu“ tehdy šlo. Bylo toho spousta, v čem jsme se neshodly. „Měla by sis spořit, co když přijdou zlé časy“ nebo „Nejsme tak bohatí, abychom mohli kupovat levný šunt!“ Všem jejím moudrům jsem se smála. Život byl přede mnou a spořit po stovkách se zdála být ta největší hloupost, jakou kdo vymyslel. Tehdy mi připadalo, že jsou všichni dospělí nesmrtelní. Smrt byla jen v pohádkách a i tam se nakonec Sněhurka probudila a všechno dobře dopadlo.

Už dlouho jsem babiččin hrob nenavštívila. Nejsem v tom vyjímka. Čas nám ubíhá jinak, žijeme déle, ale moc rychle. Ztratili jsme vztah k času. Naši pradědové a naše prabáby věděli, že tu nebudou dlouho a o to víc se soustředili na to opravdu podstatné. Věřili na práci, jejíž výsledky přetrvají generace. Stavitelé katedrál projektovali svá díla na tisíciletí a vsadím boty, že většina katedrál se tisíce let dožije, možná i mnohem víc. Čeští sedláci sázeli aleje, aby jejich následníci měli kde v létě ochladit koně. Naši dědečkové zakládali vnoučkům vkladní knížky, ještě před tím než se svět zbláznil a začala doba virtuálních investic a finančních produktů, které nejsou ničím jiným, než moderními alchymistickými produkty na císařském dvoře. Jenže vše, co naši předkové dělali, mělo hmatatelný užitek pro příští generace.

A my? Žijeme rychle. Není čas. Děláme auta, která za pár let zreznou, aby si člověkl musel koupit další a spotřeba se otáčela. Děláme domy, jejichž stavební kvalita je už našim dětem na obtíž, prasklé stoupačky, zničená omítka, odfláknutá statika. Děláme dluhy, protože je budou platit naše děti, my už ne. Děláme děti o jejichž budoucnost nemáme zájem.

A jsme u toho. Proč se lidé kdysi namáhali myslet na budoucnost příštích generací? Proč stavěli stavby, které přetrvaly tisíc let namísto dvaceti? Proč zanechali díla a písemnosti, která nás budou ještě stovky let inspirovat? Kvůli nám, kvůli potomkům. A co děláme kvůli vzdáleným potomkům my? Nic. Zajímá nás jen přítomnost. Žijeme v bezčasí, nestudujeme minulost a budoucnost je nám srdečně ukradená.

Ukradli nám budoucnost, říkají roznhěvaní mladí na předměstích celého světa a bouří se. Je to prosté. Rodiče přestali věřit, že budoucnost existuje. Hnali se za rychlým štěstím na dluh a s výhodnými splátkami. Chtěli žít tady a teď. Věřili alchymistům.

Neukradli nám jen budoucnost. Ukradli nám věčnost. Žijeme déle, ale nic po nás nezůstane. Žádná díla, žádné poselství generacím. Proto tolik lidí dnes ruší hroby svých blízkých, je to moc drahé a po smrti stejně nic není. Měli bychom si to přiznat. Kde není věčnost, tam není ani budoucnost. Budoucnost bude patřít národům, které se na slovo věčnost opět rozvzpomenou.

zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/porady/880349-svatecni-slovo/

Z dlouhé chvíle

...jsem opatlala svícen zbytkem barvy na sklo a keramiku. Světle modré puntíky "tvořil" namočený ukazováček. "Mami ty jsi čuňéé!"..pištěly holky. Bylo mi jasné, že si to užívají. Nenechala jsem to jen tak.. "To se mamince neřiká..čuníte tady akorát vy :)!" "Ne mami, my jsme výtvorky!!"..prohlásila kategoricky Anni.."No to jste."..mumlala jsem si už jen pro sebe.

Otevřené dveře

Milí přátelé...asi většina z vás byla svědkem mých pocitů z anonymních návštěv blogu, který jsem nakonec pod tlakem obav zavřela. Byla jsem moc vděčná za vaše emaily a zájem o další "setkávání za zavřenými dveřmi". Čas plyne a někdy se některé věci posunou tam, kde by člověk nečekal. Zjistila jsem, že omezené sdílení mě nějak připravilo o radost být s vámi v těsnějším kontaktu. Při nakukování jinam jsem se cítila provinile..a špekulovala nad tím, kdy už by bylo slušností nabídnout vstup do vlastní zahrádky. Je to týden..kdy tiše zkoumám co mě vede k znovuotevření...nemocné ego :)?, seberealizace..těžko říct, srdce je natolik záludný orgán. Nejvíc bych si vsadila na izolaci, kterou právě blog příjemně rozpouštěl hned na několika místech. Ještě se trochu paranoidně :) klepu, ale chci...otevřít dveře. Budu ráda, když vezmete za kliku, dáte vědět...ještě jednou děkuji, za vaše příspěvky a podporu.

Kličky..smyčky

Někdy se musím stydět, jakých základních věcí jsem naší nejstarší nestačila naučit. Zavazování jsem cíleně obcházela nákupem botek na tzv. sucháč. Ale ortoped tentokráte děl, že v našem případě bude vhodnější botka kotníková..šněrovací. A tady padla kosa na kámen. Kdyby paní učitelka měla ve školce zavazovat střevíčky všem jako naší Krasomile, nedělala by nic jiného. Bylo třeba trénovat. Šlo to rychle. Radost veliká a dlouhotrvající. Andulka to musela na hřišti vyzvonit kde komu :).

Zimní útočiště

 

..naše útulná městská knihovna ...a tentokrát si v dětské literatuře vybrala i maminka. Nejsem čtenář.  Ale i tak jsou knížky pro mě "prodlouženou rukou života" a já si v nich s oblibou čtu nebo jen listuji. Co mě často nadchne je otevřít, je obal..ilustrace ..vůně..grafika.

Na první pohled jsem myslela, že k sobě nepatří. Na podruhé mi všechny tři spojila stejná autorka Daisy Mrázková. Výtvarné zpracování, které je podle mého muže soudě spíš určeno dospělím (hmm a asi bude mít zase  :) pravdu), odpovídá obsahu. Paní Daisy se snaží vnímavě popsat všední dny svých hrdinů..vypráví ve vrstvách, takže tu "odpovědi vyhrabe" mrně i rodič..je to jak na bleším trhu..co si najdete to máte.

Tak z bezpečné hračky se stal docela adrenalinový sport.

Matěj se soustředí na práci :), umíme už paci paci.