...mezi jeřabiny. Lehla jsem si do jejich stínu a přivírala oči únavou i před sluncem. Neunikla mojí pozornosti...obnažená bez známky života. Vyschlé větve na sebe nemotorně narážely. Vzpírala se Lásce. Hořkost obalila její kořeny. Nebyl slyšet pláč, její kmen tvrdý jak suchopár..varovala mě. Varovala mě před olověným nebem a zlověstným tichem, samotou kletby i vrávoravou myslí. Jako by jí nebylo pomoci. Utichla. Do jejího mlčení se nečekaně vlila pokora. Smířlivě se nastavila paprskům, vzdala chválu Hospodinu a zmizela mi v ostrém světle.
To je nádhera...věru pokora...směřujeme k ní všichni :-)))měj se hezky K
OdpovědětVymazatje to nádhera.. víc mi dochází, že podzim není daleko...
OdpovědětVymazat